Co teenageři skutečně potřebují, když se potýkají s problémy
📊 Souhrn
Emma Liang se ve své přednášce zaměřuje na problém, kdy teenageři skrývají své skutečné pocity a tvrdí, že jsou v pořádku, i když tomu tak není. Autorka zdůrazňuje, že je důležité vnímat drobné signály a ptát se na skutečné otázky, abychom odhalili, co se skutečně děje. Často se totiž stává, že dospělí přehlížejí emocionální problémy teenagerů, protože je považují za běžnou součást dospívání. To však může vést k tomu, že se vážné problémy přehlédnou a situace se zhorší.
Liang sdílí svou osobní zkušenost s úzkostí, depresí a posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) po smrti bratra. Popisuje, jak jí pomohlo, když se svěřila matce, která ji podpořila a zajistila jí odbornou pomoc. Klíčové je podle ní naslouchat bez odsuzování a nabízet prostor pro vyjádření pocitů. Důležité je, aby dospělí byli přítomní a nabízeli podporu, aniž by se snažili problémy okamžitě vyřešit. Zdůrazňuje, že pocity teenagerů jsou platné a neměly by být ignorovány.
📝 Přepis
Kolikrát jste řekli: “Jsem v pořádku”, když jste nebyli? Teenageři to dělají každý den. Ve škole, doma, dokonce i se svými nejbližšími přáteli. Usmíváme se, smějeme se, zveřejňujeme selfie. Přijdeme do třídy a řekneme: “Mám se dobře”, když se někdo zeptá, jak se máme. Ale v zákulisí příliš přemýšlíme, panikaříme, uzavíráme se a přemýšlíme, jestli s námi není něco špatně.
Dřív jsem si myslela, že předstírání je síla. Že když budu vypadat v pohodě navenek, možná se vnitřek přidá. Ale pravda je, že říkáme, že jsme v pořádku, protože nechceme, aby se někdo trápil. Nebo co je horší, že nám nikdo neuvěří, že lidé řeknou, že jsme jen dramatické nebo hormonální nebo příliš citlivé. Ale co když to “jsem v pořádku” ve skutečnosti skrývá něco vážného? Co když ta tři slova jsou vlastně tichým voláním o pomoc?
Problémy teenagerů jsou bagatelizovány
Mnoho lidí si myslí, že být teenagerem znamená být jen emocionální, že máme být náladoví, dramatičtí nebo přehnaně reagovat. Takže když se teenager trápí, je pro ostatní snadné říct: “Ach, to je jen fáze. To je normální. Vyrostou z toho.” Ale tady je ta věc. Když se každá emoce smete ze stolu jako normální, začneme přehlížet známky toho, že se děje něco hlubšího. Tyto známky nevypadají vždy dramaticky navenek, ale uvnitř se cítí ohromující. A když jsou tyto včasné známky ignorovány nebo odmítnuty, je těžší se později ozvat, zvláště když se věci zhorší. Proto není uvědomění jen důležité. Je naléhavé. Protože když rozpoznáme, co se skutečně děje, dáváme ostatním šanci získat pomoc dřív, než dosáhnou bodu zlomu.
Osobní zkušenost
Pro mě se všechno začalo měnit v létě před šestou třídou. Zpočátku jsem se cítila jen smutná. Už jsem se na nic netěšila. Myslela jsem si, že jsem možná jen dramatická nebo procházím fází. Ale to léto se dělo něco jiného. Můj bratr vážně onemocněl. Byla to vzácná nemoc a nikdo neměl odpovědi. V zoufalství jsem cítila, jak se uzavírám, i když to nikdo jiný neviděl. Poté, co zemřel, se všechno zhoršilo. Začaly mi panické ataky. Vyhýbala jsem se lidem. A i tehdy jsem pořád říkala: “Jsem v pořádku.” Ale uvnitř jsem se cítila odpojená od všech. Od všeho. I od sebe.
Hodně jsem zůstávala ve svém pokoji. Čtení se stalo mým únikem, mým způsobem, jak zmizet, aniž bych někam šla. Začala jsem narážet na příběhy o teenagerech, kteří cítili věci, které jsem si neuměla vysvětlit. Postavy, které byly úzkostné, zahlcené nebo se prostě cítily divně. A jak jsem četla víc, začala jsem se v těch stránkách vidět. Možná to nebyl jen smutek. Možná to bylo něco víc. Ale i když jsem to věděla, říct to nahlas se zdálo nemožné. Nechtěla jsem zvyšovat stres, kterým už moje rodina procházela. Nechtěla jsem být problém. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že se nemůžu cítit takhle a nic neříct.
První krok k uzdravení
Tak jsem udělala něco, co bylo opravdu těžké. Promluvila jsem si s mámou. Zpočátku jsem si nebyla jistá, jak vysvětlit, co cítím. Koktala jsem pomocí slov, která jsem posbírala z těch příběhů, které jsem četla. Úzkostná, prázdná. Ne sama sebou. Moje máma jen poslouchala. Nepřerušovala mě. Nesnažila se mi to vymluvit. Neřekla mi, že příliš přemýšlím nebo že jsem jen dramatická. Uvěřila mi. Zajistila mi podporu, kterou jsem potřebovala, a přihlásila mě na poradenství. A ten jeden krok všechno změnil. Nakonec mi diagnostikovali komplexní PTSD, úzkost a depresi. A poprvé jsem měla slova pro to, co cítím. Tohle nebyl jen stres. Tohle nebyl jen smutek. Tohle bylo moje duševní zdraví. A na tom záleželo.
Cesta k uzdravení není jednoduchá
I poté, co jsem začala chodit na poradenství, se věci magicky nezlepšily. Existuje představa, že jakmile začnete dostávat pomoc, máte se rychle vzpamatovat, jako by to bylo tlačítko resetu, jako byste si vzali lék na bolest hlavy a druhý den se cítili dobře. Ale uzdravování takhle nefunguje, zvláště když jste teenager. Existuje tento nevyslovený tlak, abyste se chovali, jako by bylo všechno zase normální. Usmívat se, ukazovat se, pokračovat, jako by se nic nestalo. A upřímně, zkoušela jsem to. Pořád jsem lidem říkala, že jsem v pořádku. Pořád jsem se smála ve skupinových chatech. Pořád jsem zveřejňovala fotky, které vyvolávaly dojem, že je všechno normální. Protože jsem nechtěla vypadat slabě. Nechtěla jsem, aby se ke mně lidé chovali jinak. A rozhodně jsem nechtěla všechno pořád vysvětlovat.
Existuje tento tlak držet to všechno v sobě, zvláště když máte pocit, že ostatní to mají horší, nebo když se zdá, že se všichni kolem vás mají dobře. Ale ten tlak být v pořádku, vypadat v pořádku, je vyčerpávající. A brání mnoha teenagerům požádat o pomoc. Máme pocit, že si musíme vybrat mezi tím být upřímní a být přijati, mezi tím tiše zápasit nebo být vnímáni jako příliš. Ale pravda je, že nikdo by si neměl muset vybírat mezi tím být skutečný a být respektován.
Síla naslouchání
Co mi nejvíc pomohlo, nebylo to, že se mi někdo snažil všechno vyřešit. Bylo to, že se někdo prostě rozhodl naslouchat. Moje máma se nevrhla do poradenství. Neřekla: “Máš jen těžký týden” nebo “Brzy se budeš cítit lépe.” Uvěřila mi a dala mi prostor mluvit bez pocitu odsouzení. Tento druh podpory může znamenat víc, než si lidé uvědomují. Protože když se trápíte, to poslední, co chcete slyšet, je, abyste se uklidnili nebo se dívali na světlou stránku. Chcete se cítit bezpečně. Chcete se cítit vyslyšeni.
Myslím, že mnoho teenagerů mlčí, protože se bojí, že budou nepochopeni nebo, co je horší, ignorováni. A to je něco, o čem jsem hodně přemýšlela. Jak se lidé snaží pomoct, ale ne vždycky vědí jak. Je to tak důležitá součást konverzace, že jsem jí věnovala celou sekci v knize, kterou píšu, protože vím, jak snadno může být poskytování podpory špatně interpretováno a jak silné je, když se to dělá správně.
Důležitá je přítomnost
Nepotřebujeme dokonalé dospělé. Potřebujeme jen přítomné. Lidi, kteří s námi budou sedět, když nám není dobře, a řeknou: “Jsem tady. Věřím ti. Pojďme na to přijít společně.” Ten jeden moment naslouchání bez spěchu, bez souzení, může znamenat rozdíl mezi tím, že někdo zůstane zticha, a tím, že se někdo začne uzdravovat.
Takže pokud si z dnešního dne máte něco odnést, pak je to to, že vaše emoce jsou platné. Nejsou to vždycky jen fáze. Nejsou to vždycky jen hormony a rozhodně by neměly být ignorovány. Mám štěstí, že mi máma zajistila pomoc, kterou jsem potřebovala, dřív, než se věci zhoršily. Takže pokud jste rodič, učitel nebo přítel, prosím, nečekejte, až se někdo zhroutí, než se zeptáte. Začněte si všímat drobných posunů. Začněte klást skutečné otázky. Začněte naslouchat, aniž byste se snažili všechno vyřešit. A pokud jsi teenager, který pořád říká “Jsem v pořádku”, když ve skutečnosti nejsi, vidím tě. Nejsi sám. Existuje pomoc a existuje naděje. Nepotřebuješ dokonalá slova. Nemusíš všechno vysvětlovat najednou. Stačí začít. Protože “jsem v pořádku” by nemělo být to, za co se schováváme. Mělo by to být důvod, proč se někdo nakloní a řekne: “Jsem tady.” Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Emmy Liangové se dotýká velmi důležitého tématu - duševního zdraví teenagerů a obtíží, se kterými se potýkají při hledání pomoci. Její osobní zkušenost dodává přednášce na autentičnosti a rezonuje s publikem, které se s podobnými pocity může ztotožnit. Zmiňuje komplexní posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD), úzkost a depresi. Dle výzkumu publikovaného v časopise Journal of Adolescent Health je prevalence úzkosti a deprese u teenagerů skutečně vysoká a často nerozpoznaná, což potvrzuje důležitost jejího apelu na včasnou intervenci (Merikangas et al., 2010).
Důraz na naslouchání bez odsuzování a na validaci emocí je v souladu s principy aktivního naslouchání a empatické komunikace, které jsou klíčové pro budování důvěry a vytváření bezpečného prostoru pro sdílení problémů. Studie ukazují, že podpora od rodiny a přátel hraje zásadní roli v prevenci a zvládání duševních problémů u mladých lidí (WHO, 2014). Liangová správně zdůrazňuje, že dospělí nemusí mít okamžitá řešení, ale jejich přítomnost a ochota naslouchat jsou neocenitelné.
Nicméně, je důležité si uvědomit, že duševní zdraví je komplexní téma a přednáška se nemůže vyhnout určité míře zjednodušení. V některých případech mohou být problémy teenagerů hlubší a vyžadovat odbornou intervenci, kterou nemůže nahradit pouhé naslouchání. Proto je důležité, aby rodiče a učitelé byli informovaní o dostupných zdrojích pomoci a nebáli se vyhledat odbornou radu.
Zdroje
- Merikangas, K. R., He, J. P., Burstein, M., Swanson, S. A., Avenevoli, S., Cui, L., … & Kessler, R. C. (2010). Lifetime prevalence of mental disorders in US adolescents: results from the National Comorbidity Survey Replication–Adolescent Supplement (NCS-A). Journal of the American Academy of Child & Adolescent Psychiatry, 49(10), 980-989.
- World Health Organization. (2014). Mental health: a state of well-being. https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/mental-health-strengthening-our-response
