Hard to Get: Why write poems when no one understands them | Theophilus Kwek | TEDxBencoolen St Youth

📊 Souhrn

Theophilus Kwek se ve své přednášce zamýšlí nad otázkou, proč básníci stále píší poezii, když se zdá, že jí v dnešní době málokdo rozumí. Kwek zkoumá, co vlastně znamená nerozumět básni, a tvrdí, že poezie není totéž co próza – vyžaduje odlišný přístup. Vysvětluje, že básníci se často zaměřují na zachycení obrazu nebo scény a snaží se je sdělit pomocí jazykových prostředků, ale také se snaží vyjádřit to, co není vidět, emocionální odezvu a méně hmatatelné aspekty.

Kwek zdůrazňuje, že poezie je formou tance mezi básníkem a čtenářem, kde básník se snaží čtenáře navést k tomu, aby si představil to, co má básník na mysli. I když je tato snaha nejistá, vede k radosti z tvorby a k navazování lidských vztahů. Kwek uzavírá, že poezie je důležitá, protože nám připomíná odlišnosti, učí nás empatii a je nejlepším způsobem, jak sdělit určité pocity a okamžiky, které nás hluboce zasahují.

📝 Přepis

Dobrý den, všichni. Řekli mi, abych pět sekund počkal, než začnu mluvit, až přijdu. Takže, dobře, teď můžu začít. Jmenuji se Theo a jsem básník. Jsem také někdo, koho Vera popsala dříve jako o něco staršího než vy. Mockrát vám děkuji, že mě máte tady mezi tolika úžasnými mladými řečníky. Dnes budu hovořit o otázce, proč básníci píší poezii, když jí v podstatě v dnešní době nikdo nerozumí?

Když jsem se dříve představil jako básník, je to představení, které mi často přináší spoustu tázavých nebo zmatených pohledů. Spousta lidí, které potkávám, se na mě dívá s podivným pozvednutým obočím a ptá se, co to přesně znamená? Co tím myslíš, že píšeš básně? Nedávno jsem byl na obědě s přítelem a tohle mi řekl přes stůl: “Moc poezie nečtu, protože mám často pocit, že je tam něco, co prostě nechápu.” Pokud jste to vy, pokud jste se dnes při pohledu na program viděli, že mluví básník, a ptali jste se sami sebe proč, tato přednáška je pro vás. Budeme přemýšlet o tom, proč, když básně zůstávají pro tolik lidí tak matoucí, existuje tvrdohlavá podskupina spisovatelů, kteří trvají na psaní v žánru, kterému nikdo nerozumí.

Ale nechme stranou na chvíli fakt, že někteří básníci nepíší tak úplně proto, aby jim bylo rozumět. Existují básníci, pro které jsou básně způsobem zpracování osobní zkušenosti, kterou prošli, pro které je poezie v podstatě formou autoterapie. A to je v pořádku. Ale pro většinu z nás, jakmile zveřejníme báseň do veřejného prostoru, signalizuje to světu, že jsme básníci hledající souhlas. Cesta k profesionální publikaci je často tak dlouhá a tak bolestivá, že je těžké si představit, proč by to básníci jinak dělali. Pokud nehledají čtenáře, pak se nám nabízí otázka: Pokud hledáme čtenáře, neměli bychom psát ve formě, která je mnohem přístupnější, mnohem snáze srozumitelná? Proč poezie? Proč básníci?

Nemyslím si, že na tuto otázku lze odpovědět během 15 minut. Ale také mi bylo řečeno, že básníci jsou beznadějní optimisté, takže se o to pokusím. Začněme tím, že se vypořádáme s otázkou: Co přesně máme na mysli, když říkáme, že nerozumíme básni?

Umění v tranzitu

Jedna z mých nejoblíbenějších věcí na singapurském systému veřejné dopravy je iniciativa Umění v tranzitu. A dnes jsem jel kruhovou linkou. Protože žiju v Marymount, v Bangkok, žiju. A jedna z věcí, které jsem si všiml, když jsem vycházel z NRT, bylo, že jsem byl konfrontován dílem veřejného umění. Všechna MRT na kruhové lince to mají. Když vyjdete po eskalátoru, dívá se vám do tváře obraz, socha nebo kus designu.

Ani jednou jsem neslyšel spolucestujícího nebo někoho, s kým cestuji, říct: “O čem to dílo je? Prostě to nechápu.” Zdá se, že u poezie, stejně jako u jiných forem literárního umění, existuje očekávání, že protože používají jazyk, protože obchodují se slovy, je to něco, co bychom měli být schopni pochopit. A to není úplně neopodstatněný předpoklad. Zamyslete se nad tím. Když čtete román nebo hru, nemělo by vám trvat 20 minut, než zjistíte, jak se postava jmenuje nebo kde se nachází. Text by vám to měl říct. A většina z nás, protože jsme četli příběhy, když jsme vyrůstali, má mozek nastavený tak, aby vnímal způsob, jakým příběhy vytvářejí smysl.

Jak básníci tvoří smysl

Problém je v tom, že básníci mají zcela odlišný způsob, jak dávat slovům smysl. A to shrnu do pouhých tří jednoduchých kroků.

• První je, že básníci často nejprve přistávají na obrazu nebo scéně, něčem, co zachycuje okamžik v čase.
• Druhá věc, kterou děláme, je pak se vám to snažit popsat pomocí všech nástrojů, které jazyk nabízí. Ty mohou zahrnovat rým, tvar básně, její délku na stránce. Báseň je často nejvíce rozpoznatelná, protože nezabírá veškeré místo na stránce. Existují konce řádků, takže věci jako tvar, zvuk, rým atd. To jsou některé z nástrojů, které má básník k dispozici, aby vám zprostředkoval obraz, který máme na mysli.
• Ale třetí věc, kterou básníci dělají, je často něco, o čem nemluvíme. Třetí věc, o kterou se básníci snaží, není jen popsat vám, co je v jejich myslích, v obraze, který vidí, ale popsat vám, co tam není.

Skotský básník Don Patterson to vyjádřil takto: “Prozaik nebo autor beletrie se snaží vyvolat, snaží se popsat to, co vidí, co vy nemůžete. Básník se naopak snaží vyvolat to, co v dané scéně není, snaží se vám dát pocit neviditelného, emocionální odezvu, to, co je méně hmatatelné na tom, na co se díváte.”

Radikální dny:

Dovolte mi to ilustrovat pomocí krátké básně od mého přítele Nathaniela Chu. A protože to není příliš dlouhá báseň, přečtu ji.

Radikální dny

Dnes, každý den

rozděluji svůj šálek mezi vojtěšku, bobkový list, sójové klíčky

a přemýšlím, co vyschne první.

Tyto Reginal do denní snění otáčejí dlaněmi

nebo všechny ruce, které jsem měsíce nedržel

hlas zanikl neslyšen.

Je těžké se větvit za tyto zdi, vzdát život v jiných pozemcích

Chvíli jsem se nezdržoval.

Ale sdílením snů s rostlinami jsem se naučil, že radikální jen znamená začít s ovocem.

Takže věřím dopisům, které jednoho dne pošlu

Sít rostliny pro pikniky, narozeniny a vrátit vzduchový ventilátor

Nakláním se do malého ovoce, které pěstuji do tohoto sklonu k péči.

Toto není příliš dlouhá báseň a obraz, který byste měli mít na mysli při čtení této básně, je obraz domácí zahrady. Tato báseň byla napsána během COVID 19 lockdownu, na který si jistě všichni pamatujeme, a také v době, kdy si mnoho Singapurců dopřávalo své zelené prsty. Tato báseň je tedy o péči o rostliny během lockdownu. A v tomto obraze básník, jak uvidíte na mé levé straně na konci každého řádku, používá opakované rýmy jako up, cup sprouts, out, held, dwell. Všechny tyto jednoslabičné rýmy, které vám dávají pocit uklidňujících návyků péče o rostlinu. Možná je to rostlina pro miminka nebo bazalka. Jsem si jistý, že mnozí z vás je pěstují doma.

To je scéna, kterou můžeme vidět. Ale básník nás také upozorňuje na to, co z toho nemůžeme vidět. Vidíte, obraz rostlin otáčejících dlaněmi, malé listy rostlin, nás upozorňuje na lidské vazby, které básník měsíce necítil kvůli lockdownu. Nathaniel, jak náhodou vím, je dobrý přítel a během pandemie se vrátil domů do Singapuru z USA. A tato báseň zachycuje jeho pocit, že je daleko od vzdálených přátel, že je nemůže vidět. Takže ve spojeních, která vytváří s rostlinami ve svém domově, si představuje a sní o přátelích, se kterými se nemůže setkat.

Kdybych to mohl vyjádřit krátkou větou, shrnul bych tuto báseň slovy, že scéna nebo obraz, který je nám prezentován, jsou jeho rostliny. Nebo to, co se nám ve skutečnosti snaží říct, je jeho plán. Vidíte, když se na báseň díváme tímto způsobem, je to spíše jako pohled na obraz než pohled na román. Uděláme krok zpět a podíváme se na báseň. A položíme si tři otázky.

• Za prvé, jaký obraz na nás zde vyskakuje?
• Za druhé, jak nám báseň tento obraz přiblížila pouze pomocí slov spíše než malování?
• Ale za třetí, co mi básník říká o tom, co nemůžu vidět, když se dívám na tyto rostliny, když se dívám na tuto situaci s lockdownem? Co si představuji? Co si básník představuje? A jak se to ke mně dostane?

Ti z vás, kteří jsou trochu vnímavější, nebo jste možná studenti literatury, si také všimli, že báseň na předchozím snímku je to, čemu říkáme sonet. Tato báseň má 14 řádků. Každý řádek má 10 slabik a má velmi pevný tvar. Jednou z vlastností sonetu je, že má to, čemu říkáme obrat. A obvykle je to v osmém řádku, takže vidíte slovo. Ale to je místo, kde je obrat v této básni. A co se stane při obratu, je, že básník dosáhne jakési realizace, nebo dojde k jinému závěru, než se kterým začal. Pokud začal sklíčený a skleslý, po obratu je vzrušený, plný naděje a optimismu ohledně toho, co má po pandemii přijít.

I když nejste odborník, i když vám forma této básně a historie této básně nepřišly okamžitě, nemějte strach. Kouzlo poezie spočívá v tom, že zkušený básník už použil jazyk k tomu, aby vás postrčil tímto směrem. Vidíte, i když jste nevěděli, kde obrat hledat, způsob, jakým je báseň strukturována, přičemž dvě třetiny básně mluví o zalévání rostlin a poslední jedna třetina básně zde dole mluví o vzdálených přátelích, to už signalizovalo obrat ve směru básně. Už to na vás působí, i když to neanalyzujete.

Tanec pro dva

Co nám celé toto jakési vztah mezi básníkem a čtenářem říká? Úkolem čtenáře, který se staví do vaší pozice. Když se díváte na to, jak rozebírám tuto báseň, úkolem čtenáře je skutečně položit si velmi jednoduchou otázku. Dokážu si představit, co si básník představuje? Vidím, co má básník jen v mysli? To všechno nevyžaduje literární titul. Vyžaduje to jen to, abyste se vtělili do kůže básníka. Vyžaduje to, abyste se ochotně odpoutali od konkrétního obrazu, který vidíte před sebou. A snažte se nechat básníkem postrčit k tomu, abyste si představili emocionální odezvu, kterou mají, když se dívají na něco, co možná není nic zvláštního než květináč.

Ale stejně důležité je to, co musí udělat spisovatel. A to, co musí spisovatel udělat, je představit si vás, čtenáře. V jakém smyslu je to pravda? Úkolem spisovatele v kontextu básně je pokusit se zjistit, jak mohu postrčit svého čtenáře k tomu, aby si představoval stejné věci, které mám na mysli? K dispozici mám pouze nástroje jazyka, ale chci, abyste zažili pocity nostalgie, zlomeného srdce, stesku po domově atd. Jak to udělám? Dělám to pomocí nástrojů, které mi jazyk nabízí. A musím si představit, odkud vy, můj čtenář, pocházíte. Zažili jste také lockdown? Zažili jste také, že jste daleko od svých přátel? Zažili jste také radost z pěstování rostliny doma? Pokud si dokážu představit svého čtenáře, pak o to úspěšněji mohu použít jazyk k tomu, abych vás postrčil směrem, kterým vás chci vést. Celý tento proces je trochu jako tanec pro dva.

Pokud jste jedním z těch lidí, na které jsem se odvolával na začátku této prezentace, někdo, kdo se podívá na báseň a myslí si, no, stále tomu tak úplně nerozumím. Možná si v tuto chvíli říkáte, nerozumím básni, protože spisovatel nedělá svou práci, nebo proto, že já nedělám svou práci? Jsem špatný čtenář básně? Chybí mi empatie? Nejsem schopen vstoupit do kůže básníka? Nebo je básník prostě špatný básník? Nejsou prostě moc dobří v používání jazyka k tomu, aby mě postrčili správným směrem?

No, odpověď je, těžko říct. Pro všechny nás básníky, i ty nejzkušenější a nejzručnější spisovatele mezi námi, vám řeknou, že když báseň zasáhne. Když se básni podaří vás, publikum, pohnout, může to být často spíše produkt náhody, okolností, než touhy. Vidíte, je těžké, aby si jakýkoli básník plně představil každého jednotlivého čtenáře v publiku. I když se teď dívám na vás všechny, je pro mě těžké si představit, na co kdokoli z vás myslí. Je to stejné, když se snažím poslat obraz nebo poslat zprávu přes stránku. Je pro mě těžké se pokusit postavit se do vaší kůže a určitě nebudu schopen pochopit každého jednotlivého. Ale v této nejistotě přichází radost z psaní. Je to radost, která zrcadlí nás všechny, kteří se snažíme navázat lidské vztahy s druhými. Nikdy nebudeme schopni plně porozumět osobě naproti nám u stolu nebo osobě přes ulici od nás. Ale čím více se snažíme k nim natáhnout ruku, čím více se snažíme postavit se do jejich kůže. Musíme doufat, že oni také budou schopni postavit se do naší.

Proč stále psát básně?

Nyní se vracíme k otázce, se kterou jsem začal. Vzhledem k tomu, jak nejistý je celý tento podnik, proč ještě někdo píše básně? Vím, že každá dobrá TED přednáška musí přistát na třech poselstvích nebo třech morálních příbězích, takže chci přistát na třech závěrečných lekcích, které si chcete odnést.

• První důvod, proč píšeme poezii, navzdory nejistotě, kterou přináší, navzdory skutečnosti, že nikdy nemůžeme plně pochopit nebo plně uhodnout, co si čtenář myslí, je ten, že nám básně připomínají odlišnost. Každý z nás, když se podíváme na stejnou scénu, máme jinou emocionální odezvu. Máme jiný neviditelný, i když to, co je vidět, může být stejné. Takže když se snažím předat vám báseň, když se vám snažím něco sdělit, to, co se snažím říct, bude odlišné od toho, co se snaží zarámovat kdokoli jiný. Proto je dobrá báseň nepřítelem výuky. Protože každá dobrá báseň vám představuje osobitý pohled. Připomíná vám, že všichni máme různé reakce na věci. Všichni máme jiný výchozí bod.
• Ale druhá lekce je stejně důležitá. Básně jsou důležité. Čtení a psaní básní je důležité, protože jsou procvičováním empatie. Ať už jste čtenář nebo spisovatel, ať už jste na kterékoli straně stránky, musíte si procvičit tu představivost, která vás staví do kůže někoho jiného. Nyní, všechno, co jsem popsal, nemusíte procházet, pokud čtete článek na Wikipedii nebo možná vlákno na Redditu, že? Protože to, co tam vidíte, je docela jednoduše to, co dostanete.
• Ale imaginativní gymnastika, kterou musíte projít při čtení nebo psaní básně, nás něco učí. Učí nás odložit netrpělivost, kterou máme, když se snažíme rychle vstřebat význam ze sady jiskrových poznámek. Učí nás odložit, jak spěcháme a jak se snažíme dorazit do cíle. Nutí nás vydat se pomalou cestou nebo malebnou cestou, abychom se pokusili někomu jinému porozumět, abychom se postavili do kůže někoho, koho jsme nikdy nepotkali, a pokusili se s ním představit, co přesně je neviditelné.

Nyní jsou obě tyto lekce, první nás učí důležitosti triku a druhá procvičuje naše dovednosti empatie, obě jsou stále důležitější ve světě, který se zdá být plný napětí, vzdálený a drsný. Ale poslední lekce, kterou vám chci zanechat, je něco, co je mnohem nadčasovější.

Třetí a poslední důvod, proč stále píšete básně, je ten, že básně jsou nakonec stále nejlepším způsobem, jak některé věci sdělit. Když jsem byl mladší spisovatel, v podobném věku jako mnozí z vás v publiku, myslel jsem si, že cokoli může být tématem básně. Myslel jsem si, že vše, co potřebujete, je být dost dobrý. Je to otázka dovedností, že? Ale když stárnu, uvědomil jsem si, že pro každou funkci existuje jiná forma. Pokud si chcete stěžovat, napište dopis do fóra Shakespeareovi. Pokud chcete vyvolat hádku, pak udělejte to, co udělal Kendrick Lamar, napište diss track.

Ale existují určité věci, určité okamžiky v každodenním životě, kdy se podíváme na něco, co se zdá být obyčejné, a něco, co nemůžeme zcela vysvětlit, nám zatáhne za srdce. Něco nás pohybuje zvláštním způsobem, který si nemůžeme dostatečně vysvětlit, a přesto nás nutí chtít o tom říct další osobě. Nyní, to jsou ty okamžiky, pro které se vyplatí šetřit vaše básně. Protože když máte ten pocit, když vás něco pohne a donutí vás pohnout i někoho jiného, jaký lepší způsob, jak to sdělit, než prostřednictvím básně, žánru, kde musíte vložit ten záblesk pocitu do svých vlastních rukou, do nejistých rukou někoho jiného, kde musíte svěřit to, co vás pohlo, to, co nikdo jiný nevidí, představivosti a empatii někoho jiného. To je myšlenka, kterou vám chci zanechat.

Takže až příště uvidíte báseň a budete se divit, no, tak tohle docela nechápu. Možná to není pro mě, nikdy se nebojte. Možná to není pro vás, a to je v pořádku. Ale to, na co se díváte, je okamžik, který pohnul někoho jiného, a to udělá veškerý rozdíl. Mockrát děkuji Joyce a.

🔍 Kritické zhodnocení

Theophilus Kwek ve své přednášce nabízí zajímavý pohled na poezii a její význam v moderní společnosti. Jeho argument, že poezie je formou komunikace, která vyžaduje empatii a schopnost imaginace, je podpořen mnoha literárními teoretiky. Například I. A. Richards ve své knize “Practical Criticism” (1929) zdůrazňuje, že čtení poezie vyžaduje aktivní zapojení čtenáře a jeho schopnost interpretovat text na základě vlastních zkušeností a emocí.

Kwekův pohled na poezii jako na nástroj pro vyjádření toho, co je neviditelné nebo nevyslovitelné, je v souladu s myšlenkami mnoha básníků a teoretiků. T. S. Eliot ve své eseji “Tradition and the Individual Talent” (1919) tvrdí, že poezie umožňuje básníkovi vyjádřit emoce a myšlenky, které nelze vyjádřit pomocí běžného jazyka.

Nicméně, je třeba poznamenat, že Kwekův pohled na poezii nemusí být sdílen všemi. Někteří kritici tvrdí, že poezie by měla být přístupnější a srozumitelnější pro širší publikum. Například básník a kritik William Carlos Williams ve své knize “Spring and All” (1923) zdůrazňuje, že poezie by měla být založena na konkrétních obrazech a jazyku, který je srozumitelný pro každého.

Celkově lze říci, že Kwekův projev je cenným příspěvkem do debaty o významu poezie v moderní společnosti. Jeho argumenty jsou podloženy relevantními literárními zdroji a nabízejí nové perspektivy na to, jak číst a interpretovat poezii.

Zdroje:

• Eliot, T. S. (1919). Tradition and the Individual Talent. The Egoist.
• Richards, I. A. (1929). Practical Criticism: A Study of Literary Judgement. Harcourt, Brace & World.
• Williams, W. C. (1923). Spring and All. Contact Publishing Company.

Odkaz na originální video