Když jsem to dokázala já, dokážete to i vy
📊 Souhrn
Amina Nijam ve své přednášce sdílí dvě klíčové zkušenosti se selháním, které ji formovaly. První selhání zažila na školní besídce, kde z nervozity popletla pořadí a místo modlitby ohlásila státní hymnu. To ji vedlo k tomu, že se intenzivně zaměřila na studium, aby si napravila reputaci. Nicméně, brzy si uvědomila, že jí chybí radost z života a schopnost vystupovat na veřejnosti. Rozhodla se proto přidat se k taneční skupině a později začala pracovat na svém strachu z vystupování.
Druhé velké selhání přišlo na hereckém konkurzu, kde naprosto propadla. Díky radě jednoho z členů štábu si uvědomila důležitost pozorování a autenticity v herectví. Začala se zaměřovat na drobné detaily a na to, jak se sama chová v různých situacích. Naučila se také pracovat se svými myšlenkami a nahrazovat negativní myšlenky pozitivními. Díky tomu se jí podařilo transformovat se a dosáhnout úspěchu v herecké kariéře. Zdůrazňuje, že každý může dosáhnout svých cílů, pokud se zaměří na svůj vnitřní svět a bude pracovat na svém seberozvoji.
📝 Přepis
Chtěla bych začít mluvit o svých neúspěších. Protože pokud jsem se v životě něčemu naučila, tak je to právě skrze své neúspěchy. Mám dva důležité neúspěchy v životě.
První školní selhání
První se mi stal, když jsem byla ve škole. Byla jsem příliš mladá na to, abych ten neúspěch zpracovala. Byla jsem ve čtvrté třídě a měli jsme školní shromáždění. Naše třída měla vystupovat na pódiu a já jsem měla vést program. To znamenalo, že jsem měla oznamovat jednotlivé části programu. Začínali jsme vždy modlitbou, takže jsem měla říct “modlitební pozice.” Potom se všichni postavili do modlitební pozice a začali jsme se modlit. Po modlitbě jsem měla ohlásit slib, pak jsme odříkali slib. Následovaly aktivity jako myšlenka dne, projev a všechno ostatní. Nakonec jsem měla říct státní hymna a pak jsme zpívali státní hymnu. Takový byl postup, jako na každém shromáždění. Byla jsem si jistá, protože jsem to trénovala asi týden. Myslela jsem si, že je to snadné a zvládnu to.
Přišel ten den a já jsem se měla prezentovat na pódiu. Přišla jsem na pódium a uviděla největší dav v mém životě. Celá škola stála přede mnou. Poprvé jsem zjistila, jaké to je být nervózní. Nevěděla jsem, jak se s tím vypořádat. Podívala jsem se na dav a řekla si, že stačí říct “modlitební pozice” a bude to v pořádku. Začala jsem a v tom zazvonil zvonek. Chtěla jsem říct “modlitební pozice”, snažila jsem se ze všech sil, přišla jsem k mikrofonu a řekla “státní hymna.” Bohužel se mi celá škola začala smát. Byla jsem tak vyděšená a ztrapněná. Nečekala jsem, že se mi to stane. Byla jsem příliš mladá na to, abych to zpracovala. To byl hlavní problém. Stála jsem tam jako opařená a nevěděla, co dělat. Moje učitelka mi přišla na pomoc, vzala mikrofon a pokračovala v programu. Totálně jsem zkazila své první školní shromáždění. Dostala jsem přezdívku “holka od státní hymny”. Kdo by chtěl být denně upozorňován na své trapasy? Chtěla jsem změnit pohled lidí na mě. Začala jsem se hodně učit, aby na to lidé zapomněli. Musím přiznat, že to fungovalo. Pokaždé, když jsem něčeho dosáhla učením, učitelé mě chválili a byla jsem jejich oblíbenkyně. Ostatní studenti si mysleli, že pokud se se mnou budou stýkat, zlepší se jejich známky. Cítila jsem se dobře. Začalo mě to bavit. Byla jsem jako kůň s klapkami na očích. Viděla jsem jenom své knihy. Zapomněla jsem, jak žít. Učila jsem se každý den, ráno, večer, chodila jsem do školy, učila jsem se, vracela jsem se domů, učila jsem se. Jenže pak jsem si uvědomila, že to takhle dál nejde.
Seděla jsem v obývacím pokoji a učila se, a moje matka sledovala televizi. V televizi tancovala krásná dívka na pódiu a dařilo se jí. Já jsem se ale nedívala, protože jsem byla ponořená do svých knih. Moje matka se na to dívala a nějak si uvědomila, že mi něco chybí. Zeptala se mě, jestli bych někdy dokázala něco takového na pódiu. Ta otázka mě zklamala, protože jsem si myslela, že mám všechno v pořádku. Myslela jsem si, že dělám své rodině radost tím, že se dobře učím a dostávám dobré známky, ale oni nebyli šťastní. Uvědomila jsem si, že mi něco chybí. Chtěla jsem udělat matce radost, tak jsem se přidala ke skupinovým tancům, které se konaly během festivalu mládeže. Tancovala jsem někde v koutě, aby si mě lidé nevšímali. Chtěla jsem být součástí toho tancování a udělat matce radost. Každý rok jsem dělala tyhle skupinové tance a přinesla jsem certifikát a řekla jsem: “Mami, udělala jsem to.” A ona byla tak nějak šťastná. Ale jednoho dne mi položila další otázku, která mě opět zklamala. Zeptala se mě, jestli bych dokázala vystoupit na pódiu sama. Věděla jsem, že to nedokážu, protože jsem se bála, že se vrátí ta “holka od státní hymny”. Vyvinula jsem si několik návyků, abych tomu čelila.
Návyky pro překonání strachu
Začala jsem číst. Čtení o komunikaci, o tom, jak efektivně komunikovat, knihy o seberozvoji, o tom, jak se zlepšit, a o síle mysli. Uvědomila jsem si, že naše mysl je velmi silná. To, co do ní vložíte, se znásobuje a přináší největší výsledky. Nejmenší jednotka mysli je myšlenka. Lidé říkají, abyste věřili v sebe, ale neříkají vám, jak to udělat. Uvědomila jsem si, že klíčem k vytváření přesvědčení je zaměřit se na své myšlenky. Protože co je to přesvědčení? Přesvědčení je myšlenka, která se v hlavě opakuje dostatečněkrát na to, aby se stala přesvědčením. Pozitivní myšlenky v hlavě vytvářejí nové neuronové dráhy na podporu tohoto přesvědčení. Pokaždé, když se objeví negativní myšlenka, nahraďte ji pozitivní.
Druhé školní selhání
Druhý zvyk, který jsem si osvojila, bylo pozorování. Než se k němu dostanu, ráda bych se podělila o své druhé největší selhání v životě, kterým byl můj první konkurz. O herectví jsem nic nevěděla. Viděla jsem ty velké bollywoodské hvězdy na obrazovce, jak hrají bez námahy. Řekla jsem babičce, že chci jít na konkurz a zkusit to. Babička se bála, protože mě nikdy neviděla hrát divadlo. Zeptala se mě, jestli to dokážu. Nikdy mě neviděla hrát. Řekla jsem, že je to přece jednoduché.
Babička souhlasila, ale pod jednou podmínkou. Pokud se dostanu dál, budu v budoucnu točit filmy. Pokud se nedostanu dál, nikdy se o kině v domě nebudeme bavit. Souhlasila jsem, protože jsem věřila, že se dostanu dál.
Šla jsem na konkurz. Režisér se mě zeptal, co budu předvádět. Řekla jsem, že budu hrát někoho, kdo neumí vařit biryani. Režisér souhlasil. Byla jsem hloupá, myslela jsem si, že když řeknu, že budu hrát někoho, kdo neumí vařit, pomůže mi to v mém výkonu, protože opravdu neumím vařit biryani. Ale takhle to nefunguje. Tvrdě jsem na to doplatila. Začala jsem s konkurzem, zamotala jsem se do toho a dělala ze sebe blázna. Babička seděla vedle a držela se za hlavu. Byla jsem tak ztrapněná. Režisér se snažil nesmát se. Nevěděla jsem, co dělat. Na konci jsem řekla, že jsem si zkazila to biryani. Smála jsem se, ale ve skutečnosti jsem byla ztrapněná. Režisér mě utěšoval. V mém životopise bylo, že umím tancovat. Takže se zeptal, jestli bych mohla zatančit. Chtěla jsem utéct, ale řekla jsem, že zkusím zatančit. Pustili hudbu a já jsem začala tancovat. Režisér se rozzářil. Řekl mi, že to bylo dobré. Věděla jsem, že jsem nebyla dobrá v herecké části, která byla nejdůležitější. Byla jsem ztrapněná. Režisér řekl, že se mi do dvou dnů ozve. Byla jsem si jistá, že se to nestane.
Dva dny poté mi režisér zavolal. Zdálo se, že jsem byla vybrána. Nevěděla jsem, co ve mně viděl. Byla jsem šťastná, protože bych mohla točit filmy. Problém byl v tom, že jsem stále nevěděla, jak hrát. Jeden člen štábu mi poradil, abych pozorovala sama sebe a dělala jen to, co v dané situaci cítím. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že jsem celou dobu přehrávala. Nedělala jsem věci, které bych opravdu dělala ve svém reálném životě. Vymýšlela jsem si věci. Pochopila jsem důležitost pozorování. Udělala jsem malé krůčky tam, kde jsem teď.
Důležitost pozorování a aplikace
Pozorování je klíčem k tomu, abyste se stali dobrým hercem, umělcem, tvůrcem. Je to v malých detailech. Když se díváte na dobrý film, vidíte dobrý výkon. Není to o velkých věcech. Je to o těch nejjemnějších věcech, které herec dělá na plátně. Může to být mrknutí oka nebo povzdech mezi dialogy. Je to v takových maličkostech, které tvoří kouzlo na plátně. Co dělá mistrovské dílo odlišným od běžného uměleckého díla? Jsou to detaily. Každý tah je proveden s velkou přesností. Je to totéž i v životě, ať už jde o umění, charakter nebo vztahy.
Třetí návyk, který jsem si osvojila po svých neúspěších, byla aplikace. Aplikace toho, co jsem se naučila z četby a pozorování, mi pomohla transformovat se v lepší, novou a větší verzi sebe sama. To je, přátelé, jak jsem se proměnila z “holky od státní hymny” v dívku, která vám dnes přednáší na TEDx. Pamatujete si tu dívku, která ten den tancovala na pódiu? O deset let později jsem s ní vystupovala na stejném pódiu. Moje matka říkala, že to nedokážu. Dokázala jsem to. Nic není nemožné, přátelé. Zaměřte se na sebe, zaměřte se na své myšlenky. Všichni to dokážete, když já jsem to dokázala. Děkuji vám za poslech.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Aminy Nijam je silně motivující osobní příběh o překonávání neúspěchů a seberozvoji. Její rady o důležitosti čtení, pozorování a aplikaci naučeného jsou praktické a inspirativní. Z vědeckého hlediska je její tvrzení o síle pozitivních myšlenek a neuroplasticitě (tvorbě nových neuronových drah) v souladu s moderními poznatky neurovědy. Studie ukazují, že meditace, mindfulness a kognitivní behaviorální terapie (KBT) mohou skutečně vést ke změnám v mozkové aktivitě a struktuře, což podporuje myšlenku, že můžeme aktivně ovlivňovat svá přesvědčení a chování.
Nicméně, je důležité poznamenat, že pozitivní myšlení není všelék a nemůže nahradit odbornou pomoc v případě psychických problémů.
- Barbara Fredrickson, významná vědkyně v oblasti pozitivní psychologie, ve své práci zdůrazňuje, že prožívání pozitivních emocí rozšiřuje naše myšlení a zvyšuje naši odolnost vůči stresu (Fredrickson, B. L. (2001). The role of positive emotions in positive psychology: The broaden-and-build theory of positive emotions. American Psychologist, 56(3), 218–226.).
- Carol Dweck ve své knize “Nastavení mysli: Nová psychologie úspěchu” (Dweck, C. S. (2006). Mindset: The new psychology of success. Random House.) popisuje, jak změna v nastavení mysli od fixního k růstovému může výrazně ovlivnit naše schopnosti a úspěchy.
Celkově je přednáška Aminy Nijam inspirativní a nabízí praktické rady, které jsou podloženy vědeckými poznatky. Její příběh může být povzbuzením pro ty, kteří se potýkají s neúspěchy a hledají cestu k seberozvoji. Je však důležité k jejím radám přistupovat s realistickým očekáváním a v případě potřeby vyhledat odbornou pomoc.
