Od hvězdného prachu k solidaritě
📊 Souhrn
Přednáška Scotta Coea je propletena jeho vlastní poezií a úvahami o lidskosti. Začíná zamyšlením nad odvahou v kontextu války na Ukrajině a dalších konfliktů, které často unikají pozornosti. Následně se věnuje vnitřním bojům, které lidé svádějí, a zdůrazňuje důležitost podpory a porozumění. Coe zdůrazňuje, že i když existují konflikty a protivenství, existuje také láska, naděje a jednota, které bychom měli oslavovat.
V druhé části se zaměřuje na krásu diverzity a jedinečnost každého člověka. Zdůrazňuje, že i přes naše rozdíly jsme všichni lidé a sdílíme stejné slunce. Dále se věnuje síle představivosti a sdílení myšlenek. Podle Coea, když se lidé spojí a sdílejí své nápady, otevírají dveře k nekonečným možnostem a zlepšují svět kolem sebe. Zakončuje s tím, že bychom měli sdílet naději, lásku a inspiraci.
📝 Přepis
Úvodní zamyšlení o odvaze
Byl bych dost statečný, abych se chopil zbraně a bránil svůj lid před tím, aby byl zničen? Byl bych dost statečný na to, abych se postavil vojákovi, který vpadl do mé země? Byl bych dost statečný na to, abych se vzepřel rozkazům složit zbraň a zastavit masakr? Byl bych dost statečný na to, abych se připojil k protestu proti diktátorovi a riskoval zatčení? A byl bych dost statečný na to, abych se mu postavil a vrazil mu kulku do hlavy? Byl bych dost statečný na to, abych se vžil do role všech těch statečných duší, které vidím ve zprávách? Děkuji.
Ahoj, všichni. Tu báseň jsem napsal na začátku války na Ukrajině, konfliktu, který trvá dodnes. Stejně jako mnoho dalších konfliktů po celém světě, některé jsou ve zprávách prominentnější než jiné. Ale jen proto, že se o těch ostatních nezmiňujeme, neznamená to, že neexistují. Jen o nich nemluvíme. Podobně konflikty, které nosíme v sobě. Ani o těch nemluvíme dostatečně.
Báseň o cestě autobusem
V autobuse, s telefonem v ruce, nechce jet domů. Má jízdenku a právo zůstat, nechce být doma sám. Schoulený, s kapucí, v bezpečí na sedadle, v rukou telefon. Hlasitá hudba, dokud ho neokřiknou. Hraje nahlas, aby odvrátil zlé duchy. Texty jsou drsné a odrážejí jeho náladu, jako rozzlobené hymny. Nechce, abyste si k němu sedali, nechce, abyste se ptali, co se děje. Chce se ztratit v autobuse, v telefonu. Chce se ztratit, jezdit dokola. Vypnout svět, ponořit se do zvuku. Svět, který není v jeho telefonu. Zůstává v autobuse, nechce domů. V autobuse se schová. V autobuse je teplo a sucho, déšť na oknech rozmazává venkovní svět. Déšť neustává, ponoří se do telefonu a zesílí zvuk. Svět je špatný a neměl by být slyšet. Svět je šílený a drtí ho. Má jen rozzlobené hymny, má jen mámu a telefon. Bez nich by byl tak sám, přál by si, aby byl svět mrtvý. Zbyly by mu jen slova v hlavě a bolest. Na sedadle v autobuse, v bezpečí před deštěm, nechce domů, dokud mu nezavolá máma a on zvedne telefon.
Je pravda, že ve světě existuje protivenství a konflikt, ale stejně tak existuje láska, naděje, rozmanitost a jednota. Věci, které bychom měli všichni oslavovat a sdílet mnohem více. Takže se s vámi o ně podělím. Zatímco poslední báseň se odehrávala na pozadí deštivého dne, následující dvě básně jsou plné slunce.
Lidstvo je diverzita
Někteří chtějí A a B, zatímco jiní jsou opilí protivenstvím. Neexistuje jiné ty, neexistuje jiné já. Je tu jen krása v naší složitosti. Je tu krása individuality, každé víry, barvy a sexuality. Zatímco jsme pixelovaní, jsme všichni lidé a tak spříznění. Malovaní přírodou v paletách, fascinující, objímaní mnoha listy, jiní debatují o kadenci našich hlasů. Jazyk našich zemí, zanechávající různé stopy na pastvinách a v písku. Barvy našich očí, pleti a vlasů. Hymny, které zpíváme, a vlajky, které nosíme. Každý z nás má jiný soubor genů. Jako písek a půda a její mnoho vrstev. Někteří z nás mají domovy, zatímco jiní se cítí vykořenění. Někteří z nás následují předky a stopy, které zanechali. Někteří z nás budou putovat, aby našli bezpečné místo, nebo hledat srdce, které je pro nás to pravé. Všichni jsme jiní, ale společně jsme jedno. Každý, kdo žije a dýchá pod stejným sluncem. Všichni žijeme pod stejným sluncem.
Tuto báseň jsem původně napsal v roce 2022, kdy jsem měl tu úžasnou čest být básníkem Laureátem Stanfordu, a seznámil jsem se se dvěma úžasnými místními charitami. Za prvé, existovala Stanford Diversity Group, pro kterou byla ta báseň napsána, která dělá tolik v místní komunitě při zvyšování inkluze a rozmanitosti. A také Mindspace, charita pro duševní pohodu, která nabízí podporu, bezplatné aktivity a lidi, kteří si mohou promluvit a naslouchat. A rád bych je uznal a poděkoval jim za veškerou tvrdou práci, kterou odvádějí ve Stanfordu a okolí. Děkuji vám moc za veškeré slunce, které vnášíte do životů lidí. Můžete tleskat. Jo, rozhodně si zaslouží potlesk, jinak Richard začne výskat. Když už mluvíme o slunci, pokud jste tu byli loni, možná si je pamatujete.
Prismata a lom světla
Postavte se na slunce a držte se ve světle. Jste hranol, odvážný a zářivý, každý atom plný barev, každého odstínu od každé matky. Nevrhajte stín, odrážejte své světlo. Jste maják, který hoří jasně. Malujte barvy tam, kde žádné nejsou. Na každém místě, které láska zavrhla, na těch, kteří jsou mezi námi ztraceni v temnotě, plní nenávisti, kteří chtějí potlačit všechny, kteří se liší od jejich falešné dokonalosti, nebo kteří se rozhodnou jít jiným směrem, nebo používají jiné jméno. Za světlo, které sdílíme, které láme a nosíme v srdcích. Jste hranol, odvážný a zářivý. Postavte se na slunce. Držte se ve světle. Postavte se na slunce. Přijměte lom světla. Milujte své spektrum, ne cenzuru. Milujte své spektrum, každou barvu. Protože máte duhu zrozenou z hvězdy. Máte duhu ve svém duchu. Malovanou v lásce, zpívanou v textech. Malovanou v lásce a poezii. S každou barvou divokou a svobodnou. S každou barvou a každým odstínem. Které všichni sdílíme, když jsme stvořeni, které všichni sdílíme od úsvitu do soumraku. Protože jsme všichni jen hvězdný prach. Protože jsme všichni svůj vlastní hranol, individuální v duchu a vizi. Od našich přesvědčení a našich rozhodnutí. Koho milujeme a vše, co není stvořeno v lásce a buněčném dělení. Kombinováno v těle stvořeném jako hranol. Naše lomy jsou jedinečné. Ze světla, které sdílíme, lásky, kterou tvoříme, a duhy, kterou nosíme. Jste hranol, odvážný a zářivý. Postavte se na slunce, držte se ve světle. Všichni jsme stvořeni ze stejného hvězdného prachu. A všichni žijeme pod stejným sluncem.
Báseň o planetách
Na krásné modrozelené kuličce, která sdílí sluneční soustavu s nesčetným množstvím dalších krásných nebeských objektů. Tato báseň zmiňuje všechny planety, a myslím tím všechny planety. Merkur a Venuše spálené sluncem. Planeta Země, kde vznikl život. Planeta Mars, kde by mohl být život. Jupiterova skvrna mě sleduje. Saturnovy prstence jako vlny na přílivu. A Uran, který se točí na boku. Neptun s oblohou modrou jako moře. A Pluto pro mě bude vždycky planeta. Je, je to v mých knihách. Kosmické příběhy z dětství, kdy jsem četl a snil o vesmíru. Úžas napsaný v mé tváři, plný teorií o prostoru a čase a počet planet byl vždy devět. Vždycky jsem nosil srdce na dlani. A v tebe budu vždycky věřit. Tvé srdce tě vede tam, kam chceš být. A jestli je to pravda, tvoje hlava bude souhlasit. Odvaha může muže postavit zpříma. A láska překoná všechno. Pravda tě neosvobodí. Ale Pluto pro mě bude vždycky planeta. Jsem plný vášně, chtíče a touhy. A chci zapálit tvůj svět. Jsem, kdo jsem, a vždycky budu já. Miluj mě takového, jaký jsem, a budeš držet klíč. Vždycky jsem byl dítětem v srdci. Beznadějný romantik od samého začátku. Ty jsi ten, kdo mě chce osvobodit. A Pluto pro mě bude vždycky planeta. Je. Je to v mých knihách. Kosmické příběhy z dětství. Když jsem četl a snil o vesmíru. Úžas napsaný v mé tváři, plný teorií o prostoru a čase a počet planet byl vždy devět.
Jako druh jsme schopni tolika špatných věcí. Ale stejně tak jsme schopni tolika věcí, které jsou dobré a úžasné. Když sdílíme své nápady a inspiraci navzájem. To nás vedlo k tomu, že jsme dělali úžasné věci. Vyslali jsme sondy ke všem planetám i mimo ně. A opravdu věřím, že pokud budeme i nadále sdílet naději, lásku, nápady, inspiraci a představivost, není žádný důvod, proč bychom nemohli uskutečnit stejnou cestu.
Co kdybychom neměli představivost?
Ale co kdybychom neměli představivost? Kdybychom byli sami bez rozhovoru i s vlastní myslí, jak bychom žili? Během této doby, jak bychom žili? Jak bychom rostli? Bez nápadů, s nimiž bychom zaseli, bez nápadů, s nimiž bychom snili, by v našich proudech vědomí bylo nekonečné sucho. Nebyl by žádný růst a žádný úspěch. Nebyl by žádný oheň, o který bychom usilovali, bez touhy bychom jen přežívali. Ale všichni máme nápady, všichni máme představivost, všichni máme nápady, vesmír v naší mysli, který musíme sdílet, protože když se sejdeme, vesmír se rozšiřuje, protože nejsi ostrov nebo ztracená zapomenutá země. Odděleně jsme slabší, rozděleni našimi obavami, tak se pojďme sejít, sjednoceni nápady. Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Scott Coe ve své přednášce zkoumá témata odvahy, solidarity a diverzity prostřednictvím poezie a osobních úvah. Jeho báseň o válce na Ukrajině a širších konfliktech rezonuje s aktuálními globálními událostmi a poukazuje na potřebu nezapomínat na ty, jejichž hlas není slyšet. Téma rezonuje se zjištěními zpráv například od Amnesty International, které zdůrazňují dopad válečných konfliktů na civilní obyvatelstvo a apelují na solidaritu s oběťmi.
Coeho poezie o diverzitě a lidské jednotě oslavuje jedinečnost každého jedince a zdůrazňuje, že i přes naše rozdíly jsme všichni propojeni. Tato myšlenka je v souladu s výzkumem sociální psychologie, který ukazuje, že podpora inkluze a diverzity vede k silnějším a odolnějším komunitám (Allport, 1954). Závěrem o důležitosti představivosti a sdílení naprosto souzní s pedagogickými přístupy, které zdůrazňují kreativitu a spolupráci jako klíčové prvky pro rozvoj jedince i společnosti (Robinson, 2011).
Zdroje:
- Allport, G. W. (1954). The nature of prejudice. Addison-Wesley.
- Robinson, K. (2011). Out of Our Minds: Learning to Be Creative. Capstone Publishing.
- Amnesty International: https://www.amnesty.org/
