Proč pozitivní myšlení nefunguje
📊 Souhrn
Anat Peri ve své přednášce zpochybňuje tradiční přístup, který nás nabádá potlačovat negativní emoce a soustředit se pouze na pozitivní myšlení. Tvrdí, že potlačování emocí vede k vnitřnímu napětí, úzkosti a nezdravému chování, jako je vyhýbání se nepohodlí nebo snaha zavděčit se ostatním. Místo toho navrhuje aktivní přístup k emocím, který spočívá v jejich plném prožití a zpracování.
Klíčem k emocionálnímu zdraví je podle Peri schopnost rozpoznat a správně pojmenovat své emoce. Navrhuje tři kroky, jak se s emocemi vyrovnat: identifikovat emoci s pomocí “mood meter”, pracovat s nervovým systémem tím, že se zaměříme na fyzické projevy emoce v těle, a poté dát emoci prostor 90 sekund, aby se plně projevila. Dovolit si emoci prožít a nechat ji odeznít, místo abychom ji potlačovali, je klíčem k emocionální svobodě a celkové pohodě.
📝 Přepis
Vyrůstala jsem s tím, že kdykoli jsem se cítila rozrušená, frustrovaná nebo smutná, moje máma říkala: “Mysli pozitivně.” Myslela to dobře. Věřila, že když se budu soustředit na to dobré, špatné emoce zmizí. A tak jsem se snažila. Pohřbívala jsem svůj smutek, předstírala, že vztek není, a nutila se usmívat. Říkala jsem si: “Je to v pořádku. Není to tak zlé.” Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila ty pocity odhánět, zůstávala jsem s prázdnou bolestí v hrudi, jako by něco chybělo. Znáte ten pocit, když v sobě něco nesete, co nebylo vyjádřeno?
Vzpomínám si, jak jsem jednou po hádce s nejlepší kamarádkou přišla domů na pokraji slz. Moje máma řekla: “Neplač. Jen mysli na všechny ty dobré časy, které jste spolu zažily.” Tak jsem polkla slzy a nutila se usmívat. Ale smutek zůstal těžký, jako by neměl kam jít. V té době jsem nevěděla, co je špatně. Věděla jsem jen, že žádné pozitivní myšlení mě neudělalo šťastnější.
Vytěsňování emocí
Jak jsem stárla, stala jsem se opravdu zběhlá ve vyhýbání se svým emocím, kdykoli se objevily. Rozptylovala jsem se, pracovala jsem tvrději, byla jsem zaneprázdněná, trávila jsem čas s přáteli nebo jsem to přehnaně analyzovala, dokud to nepřestalo být skutečné. Kdykoli se někdo zeptal, jak se cítím, moje odpověď byla: “Mám se dobře. Skvěle.” Ale to, co jsem se naučila během 20 let seberozvoje, je, že emoce nezmizí, když je ignorujeme. Sedí pod povrchem a vynořují se, když konečně přestaneme. Vím to, protože jsem to léta žila. Byla jsem napjatá a úzkostlivá. Můj způsob zvládání bylo utíkat od nepohodlí nebo se snažit zavděčit se lidem, abych se vyhnula konfrontaci se svými emocemi.
Důsledky potlačování
Když potlačujeme své emoce, signalizujeme svému nervovému systému, že je něco špatně. Vidíme emoce jako hrozbu a reagujeme bojem, útěkem, zamrznutím nebo snahou zavděčit se lidem. Je to vyčerpávající, že?
Alternativní přístup
Ale co kdyby existoval jiný způsob? Takový, který zpochybňuje návyk jednoduše myslet pozitivně a místo toho nás vyzývá, abychom plně prožívali své emoce? Výzkum to potvrzuje. Studie publikovaná v Journal of Personality zjistila, že naše schopnost plně prožívat a přesně označovat své emoce, což je koncept známý jako emocionální granularita, je klíčová pro emocionální zdraví. Když emoci nepotlačujeme ani nesoudíme, ale místo toho ji rozpoznáme a plně vyjádříme, umožníme našemu tělu ji plně prožít.
90 sekund k prožití emoce
A teď to nejzajímavější. Neuroložka Dr. Jill Bolt Taylorová, která vystudovala Harvard, tvrdí, že když si dovolíme plně prožít emoci, aniž bychom se jí bránili, soudili ji nebo před ní utíkali, naše tělo ji dokáže zpracovat přibližně za 90 sekund. Zamyslete se nad tím. Jen 90 sekund. To je kratší doba než píseň, refrén nebo fronta na kávu. Tak proč si nedovolíme cítit? Protože jsme byli podmíněni věřit, že emoce jsou něco, čemu se máme vyhýbat, co máme napravit, vyřešit nebo potlačit.
Osobní zkušenost
O několik let později jsem se ocitla v situaci, kdy jsem se této otázce už nemohla vyhnout. Masivní neúspěch v podnikání, finanční potíže a klam přinesly emoce, které jsem nemohla ignorovat. Udělala jsem to, co mě vždycky učili. Zabrala jsem se do toho. Říkala jsem si: “Zůstaň pozitivní.” Pohřbila jsem se v práci a rozptýlení, přesvědčovala jsem se, že to funguje. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že ne. Strach přetrvával a narůstal. Ovládl mé pracovní dny a ukradl radost, kterou jsem kdysi cítila. Nežila jsem. Jen jsem přežívala. Jedné noci mě to všechno dohnalo, když jsem seděla na gauči. Necítila jsem jen strach. Byla jsem jím pohlcena. Hrudník jsem měla stažený. Dech byl mělký. V žaludku mi bylo špatně. V mysli mi běžely nejhorší scénáře. Připadalo mi to nekonečné. Byla jsem tak vyčerpaná z toho, že jsem se vyhýbala té emoci, předstírala, že neexistuje. Řekla jsem si: “Takhle už to dál nemůžu dělat. Něco se musí změnit.” Ale jak se můžu postavit něčemu tak ohromujícímu?
Inspirace od neteře
Tehdy jsem si vzpomněla na svou neteř. Před pár týdny jsem navštívila svého bratra a jeho rodinu. A sledovala jsem, jak má moje čtyřletá neteř velkou emoci. Ten druh, který my dospělí potlačujeme nebo označujeme za příliš silný. Byla frustrovaná, opravdu frustrovaná, a celé její tělo to dávalo najevo. Svalila se na zem, bouchala rukama, kopala nohama, plakala, křičela. Její tvář se zkroutila v dokonalém vyjádření všeho, co cítila. Zpočátku to vypadalo chaoticky. Cítila jsem to známé nutkání zasáhnout, uklidnit ji, napravit to. Ale její rodiče to neudělali. Místo toho zůstali blízko. Neřekli jí, aby se uklidnila. Nesnažili se ji rozptýlit nebo nechat emoci zmizet. Jednoduše jí dovolili ji cítit. A v tu chvíli, když zůstali blízko tím, že jí nabízeli lásku a soucit, prožila to asi za 90 sekund. Bylo úžasné sledovat, jak její malé tělo prostě ví, co má dělat. Nebojovala se svými emocemi. Nechala je proudit skrze sebe. A když skončila, vstala, utřela si slzy a šla dál, jako by se nic nestalo. A já jsem si pomyslela: “Co kdybych to dokázala taky? Co kdybych nechala ten strach zaujmout hlavní roli na 90 sekund, stejně jako ona?”
Dovolit si cítit
Tak
🔍 Kritické zhodnocení
Kritické zhodnocení nebylo vygenerováno.
