Síla neznáma
📊 Souhrn
Barbara van Bergen ve své přednášce sdílí svůj osobní příběh o tom, jak se její život dramaticky změnil po nehodě na motorce, která způsobila poranění míchy a ztrátu hybnosti nohou. Místo aby se vzdala, rozhodla se aktivně čelit nové realitě a hledat nové možnosti. Sport, který byl vždy důležitou součástí jejího života, se vrátil a otevřel jí dveře k paralympijským hrám v basketbalu na vozíčku a později i v alpském lyžování. Zdůrazňuje klíčovou roli mindsetu a nutnost přejít od vnímání omezení k hledání příležitostí.
Van Bergen dále popisuje svou cestu k elitnímu sportu, překonávání překážek a neúspěchů, včetně vyřazení z národního týmu v alpském lyžování. I v této situaci se nevzdala, pokračovala v tréninku individuálně a stanovila si cíl zúčastnit se paralympijských her v roce 2026. Klade důraz na to, že lidé s postižením jsou plnohodnotní členové společnosti s vlastními sny a potřebami. Vyzývá k tomu, abychom se zaměřili na to, co můžeme dosáhnout, a abychom v každé situaci hledali pozitivní změnu a možnosti.
📝 Přepis
Ráda bych vás vzala zpět do 30. října. Pondělní ráno, 2006. Nastoupila jsem na motorku, abych jela do práce. A nevím, jestli to moto cyklisté cítí stejně, ale vždycky jsem měla vyšší pocit bdělosti. Vždycky jsem si byla víc vědoma všech kolem sebe, vždycky, vždycky jsem skenovala potenciální nebezpečí. A v mysli jsem si představovala různé scénáře. I tenhle den, kdy prolétnu vzduchem, udělám elegantní přemet přes auto a dopadnu na nohy. Tada. Ale bohužel, tentokrát ne. Tentokrát jsem se ocitla na asfaltu, neschopná pohnout nohama a s nesnesitelnou bolestí v zádech. A abych byla upřímná, byla jsem šíleně naštvaná, protože kde byl ten chlap, který mi vjel do cesty autem? Promiňte, byl to chlap.
A uprostřed veškerého toho chaosu jsem slyšela někoho mluvit o poranění míchy. Neměla jsem tušení, co to je. Jediné, na co jsem myslela, bylo, ať mě odvezou do nemocnice, protože tam přece lidi opravují, ne? Jela jsem do nemocnice a oni mě opravili. Ne úplně, ale opravili mi páteř, dali ji dohromady s nějakým kovem, ale nohy mi nefungovaly. Bylo toho poškozeno příliš mnoho.
Nová realita
Takže jsem se nejen musela naučit žít s tím, co je to poranění míchy, nebo to zjistit, ale taky jsem se musela vyrovnat s touhle novou realitou. Jak budu žít? A jak bude vypadat můj život? A co se zprvu zdálo jako hluboká ztráta, se nakonec ukázalo jako příležitost, příležitost prozkoumat, z čeho jsem stvořená. A netušila jsem, že tahle nehoda vyšle vlnu, vlnu, která otřese základy všeho, co jsem o životě věděla. Protože sport byl vždycky důležitou součástí mého života. Ale nedokázala jsem si představit, jak tam ležím na chodníku, že se sport vrátí a že sport skutečně otřese mým světem.
Síla mindsetu
Mindset je základem všeho, co známe. A musela jsem udělat silný posun od mindsetu omezení k mindsetu příležitostí. A to nejen o tom, jak jsem vnímala své tělo, ale taky o tom, jak jsem vnímala svůj život a sama sebe jako osobu. Protože jsem byla tahle mladá, silná a nezávislá žena a… A najednou jsem byla tahle žena, která potřebovala pomoc, aby se zorientovala v tomhle novém těle, aby zjistila, jak funguje. A něco, co se dřív zdálo tak snadné, jako jednoduché věci jako zvedání nohou, najednou bylo tak těžké, připadalo mi to jako břemeno. A teď můžu házet nohama do vzduchu, jako by byly lehké jako pírko. Tak moc se toho může změnit.
A brzy jsem si uvědomila, že mám dvě možnosti. Mohla jsem zůstat pacientkou a být závislá na pomoci ostatních po zbytek života, nebo jsem se mohla pokusit získat zpět svůj život, najít způsoby, jak ho zlepšit, nebo se dokonce stát lepším člověkem. Můžu vám říct, že jsem si vybrala tu druhou možnost. Nehodlala jsem zůstat pacientkou. Zůstala jsem v nemocnici 10 dní, než jsem šla na rehabilitaci. A během těch 10 dnů, a samozřejmě to nebylo vždycky snadné, jsem si dala slovo. Budu na sobě tvrdě pracovat, abych se ujistila, že budu tak nezávislá, jak jen to bude možné. A na rehabilitaci jsem mohla pracovat na tom, abych se znovu stala tou silnou a nezávislou ženou.
A v tu první chvíli, kdy jsem vstala z postele na invalidní vozík, jsem cítila, jak se něco mění. Měla jsem pocit, že se otevírají nové možnosti. Měla jsem pocit, že mám zpátky trochu svobody. A byl to vlastně emotivní moment, když jsem poprvé jela po chodbě nemocnice v tomhle příliš velkém a ošklivém vozíku a viděla jsem na konci chodby rodiče se slzami v očích. Oni věděli dřív než já, že budu v pořádku.
Sport jako cesta zpět
A s touhle nově nabytou svobodou přišly taky nové myšlenky, protože jsem věděla, že když budu moct sportovat, budu v pohodě. Protože jsem bývala sportovkyně. Atletika, sedmiboj, skok o tyči. No, věděla jsem, že to už se nestane, ne s tímhle novým doplňkem. Ale nehodlala jsem se vzdát. Dám veškeré své úsilí do toho, abych našla nový sport, zažila, co je venku, a pokusila se najít ten sport, který mi bude vyhovovat, který mi znovu dá pocit smyslu.
A s touhle nově nabytou svobodou, být na tom invalidním vozíku, přemýšlet o sportech, které mi můžou pomoct vrátit se do života, jsem si začala živě představovat, že se znovu uvidím na lyžích a wakeboardu. Všichni víme, že pocházíme z Nizozemska, kde je lyžování zimní prázdninová aktivita a wakeboarding je něco, co je opravdu omezeno na letní měsíce. A potřebovala jsem najít něco, co by nahradilo atletiku, něco, co bych mohla dělat celý rok. A tehdy jsem objevila basketbal na invalidním vozíku. V tu první chvíli, kdy jsem vstoupila na hřiště a zkusila si to, jsem se chytla. Ta síla, to vzrušení, ta strategie, ta energie, kterou mi to dávalo, to všechno do sebe zapadalo. A samozřejmě, to narážení do sebe, to se mi taky líbí. A jakmile mě klubový trenér představil hlavnímu trenérovi národního týmu a začali mluvit o tom, že možná, jen možná, bych se mohla dostat na paralympijské hry, no, to mi nemusíte říkat dvakrát. Řekněte mi, kam mám jít, kolik hodin mám trénovat, co musím udělat, abych se dostala do týmu? Protože jestli já a můj invalidní vozík máme být nerozluční po zbytek života, radši z toho vytěžme maximum.
Paralympijské hry
A já to udělala. Dostala jsem se do týmu. Jela jsem na troje paralympijské hry, získala jsem dvě bronzové medaile, a jako by to nestačilo, začala jsem se dívat i na zimní hry. A zjistila jsem, že lyžování není jen zimní sportovní dovolená, je to profesionální paralympijský sport. A tehdy se v mé mysli zasadilo malé semínko.
Nejsem žádný blázen, abych si myslela, že můžete jen tak přejít do jiného sportu a být v něm úspěšný, ale nejsem ten typ, který by se stáhl před výzvou. Takže jsem si udělala plán. A během své basketbalové kariéry jsem začala spolupracovat i s lyžařským týmem. Absolvovala jsem tréninkové jednotky, závodila v závodech, to všechno proto, abych zjistila, jak jsem v tomhle sportu schopná? Jak tvrdě musím pracovat, abych se dostala na vrchol? Jak tenhle nový sport vůbec funguje? Takže v době, kdy jsem jela na hry v Riu 2016, jsem byla připravená. Byla jsem připravená na změnu a dostala jsem se do světa para alpského lyžování.
Překážky a pochybnosti
Nedokázala jsem si představit, že narazím i na nějaké překážky, protože jsem přišla z basketbalu na invalidním vozíku, elitní sportovkyně, nikdy jsem se nemusela starat o to, abych se dostala do týmu, o svou pozici v týmu. A najednou jsem byla tahle nováček, zelená jako tráva, kdo jsem byla? Všechny tyhle pochybnosti přišly. Kdo jsem a jak to udělám? A věděla jsem, že když se budu držet plánu, věřit si a prostě tvrdě pracovat, dostanu se tam a udělám ten krok navíc.
Bohužel, zimní hry v roce 2018 přišly trochu moc brzy, což byl docela hrozný neúspěch, protože jsem opravdu věřila, že bych se na hry mohla dostat a že se mi to podaří, ale nestalo se to. Naštěstí jsem měla pár báječných přátel, kteří měli plán B. Vzali mě na lyžařskou dovolenou. Takže místo abych seděla doma před televizí a pravděpodobně brečela, viděla jsem tam svoje spoluhráče a já nebyla, vyrazila jsem na svah a zažila jsem, proč tenhle sport miluju a že nemám v úmyslu skončit a že mám v sobě víc a víc se toho naučit a víc dát. Takže jsem se zase sebrala a tvrdě jsem pracovala. A v roce 2022 jsem to dokázala. Dostala jsem se na paralympijské hry v Pekingu.
Cesta pokračuje
No, mysleli byste si, život je skvělý. Dokázala jsi to. Kruh se uzavřel, protože jsem začala své první paralympijské hry v Pekingu s basketbalem, a teď jsem tam byla s lyžováním. Kruh se uzavřel, říkáte si, a jo, kruh lokací byl uzavřen, ale můj kruh ještě nebyl dokončený, protože jsem věděla, že to můžu udělat líp. Takže jsem se rozhodla pokračovat.
Elitní sport není vždycky snadný ani spravedlivý. A to jsem zažila na vlastní kůži, protože po hrách v Riu jsem se dostala do hrozného psychického stavu. A navíc jsem měla tohle zranění, které se nechtělo zahojit. A dostala jsem se do téhle negativní spirály, ze které jsem se nemohla dostat, a nemohla jsem dostat pomoc a podporu, kterou jsem potřebovala. A jeden den jsem lyžovala báječně a stala jsem se mistryní světa ve sjezdu. A druhý den jsem už nevěděla, jak lyžovat, nebo aspoň moje mysl nevěděla. Nebylo tam žádné spojení. A na konci sezóny mě vyhodili z národního týmu, což bylo samozřejmě zpočátku hrozné, ale taky jsem věděla, že takhle nemůžu pokračovat dál. Po další rok. Nebylo by to pro mě zdravé.
Takže to vlastně začalo být úlevou. Spousta stresu ze mě spadla a rozhodla jsem se, že by bylo příliš snadné prostě skončit a odejít. Ne, budu pokračovat sama. Já na to přijdu. Takže jsem si našla trenéra a tým, se kterým jsem mohla trénovat, jezdit na soutěže, na závody, a byl to pocit svobody. Teď už nejsem jen sportovkyně. Jsem taky manažer vlastního týmu, vlastní cestovní kancelář, vlastní řidič, vlastní technik a mnoho dalšího. Ale stojí to za to. A teď se dívám na paralympijské hry v Miláně Cortině v roce 2026, takže příští rok. A dělám všechno, co je v mých silách, abych ten sen uskutečnila. A jsem opravdu vděčná všem dobrým lidem kolem sebe, kteří mě teď podporují jako elitní sportovkyni.
Poslání a inspirace
Často si myslíme, že se svět točí kolem nás, a to taky dělá. Myslíme si ve svém malém světě, ale taky máme zodpovědnost být vzorem, a to nejen pro ostatní lidi s postižením, ale pro celou společnost. Protože vám chci dát vědět, že když se stane něco opravdu hrozného, vždycky se to dá nějak otočit, abyste viděli, co pro vás život chystá, a abyste ukázali, že lidé s postižením jsou prostě normální lidé. Stejně jako vy a já, máme lidi s normálními myšlenkami a nadějemi a sny a potřebami. Jenom se tím zabývají jinak.
A jako ambasadorka a členka správní rady nadace Dear Kite se snažíme pomáhat lidem užívat si zábavu ze sportu, zvlášť když není vždycky snadné najít sport ve vaší vlastní komunitě. A s iniciativami, jako jsou Sport Heroes at School, dávám kliniky na základních školách a říkám jim nejen o báječných věcech, kterými jsem prošla, ale taky o tom, že když vám život dává zabrat, můžete se tím prokousat. Nevzdávejte se a snažte se pokračovat.
A tím, že spolu sportujeme, jim ukazuju, že si můžeme hrát všichni spolu. A že sportem se taky učíte základní životní dovednosti. Základní životní dovednosti, jako je vytrvalost, přizpůsobivost, sociální dovednosti, týmová práce a mnoho dalšího. Připravují vás na zbytek života.
Kdybyste mi řekli, že už nikdy nebudu běhat nebo skákat na dráze, myslela bych si, že můj život skončil. A teď si myslím, no, dokud budu moct používat ruce, budu v pohodě. Ale během své cesty jsem potkala nějaké lidi, hlavně na rehabilitaci, ale taky později v životě, kteří nemohli používat ruce, a přesto měli šťastný a naplněný život.
Takže ať už vám život hodí cokoli, jde o to přemýšlet v možnostech a prozkoumávat tyhle možnosti. Protože nejde o to, co jste ztratili, ale o to, čeho můžete ještě dosáhnout. A že váš mindset má moc něco změnit. Takže než dnes večer odejdete, vyzývám vás, abyste se zamysleli nad tím, jak můžete ve svém životě udělat pozitivní změnu, bez ohledu na překážky, a že váš mindset má moc utvářet nejen vaši budoucnost, ale taky svět kolem vás. Děkuju.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Barbary van Bergen je silným a inspirativním příběhem o překonávání životních překážek a hledání nových cest. Její zkušenost s poraněním míchy a následná cesta k paralympijskému sportu zdůrazňují význam mentální odolnosti a adaptace.
Podpůrné argumenty:
- Význam mindsetu: Výzkumy v oblasti sportovní psychologie opakovaně potvrzují, že mindset hraje klíčovou roli ve výkonu a úspěchu sportovců. Carol Dweck ve své knize “Mindset: The New Psychology of Success” (2006) zdůrazňuje rozdíl mezi “fixed mindset” (přesvědčení o neměnnosti schopností) a “growth mindset” (přesvědčení o rozvoji schopností). U sportovců s postižením je growth mindset obzvlášť důležitý pro překonávání fyzických omezení a dosahování sportovních cílů. [Dweck, C. S. (2006). Mindset: The new psychology of success. Random House.]
- Role sportu v rehabilitaci: Sport je široce uznáván jako efektivní nástroj pro fyzickou a psychickou rehabilitaci. Studie ukazují, že sportovní aktivity mohou zlepšit fyzickou kondici, snížit depresi a úzkost a zvýšit pocit sebedůvěry u lidí s postižením. [Campbell, E., & Jones, G. (2000). Psychological well-being in wheelchair sport participants and non-sport participants. Adapted Physical Activity Quarterly, 17(2), 160-169.]
- Inkluze a sociální dopad: Iniciativy jako “Sport Heroes at School” přispívají k inkluzi a zvyšují povědomí o lidech s postižením. Výzkumy ukazují, že integrace lidí s postižením do sportovních aktivit může zlepšit sociální interakci, snížit předsudky a podpořit rovné příležitosti. [ 유엔인권최고대표사무소. (2006). Convention on the Rights of Persons with Disabilities.]
Závěr: Přednáška Barbary van Bergen je cenným příspěvkem k diskuzi o překonávání překážek, síle mindsetu a významu inkluze. Její osobní příběh může inspirovat mnoho lidí, kteří se potýkají s životními výzvami, a ukázat jim, že i v nejtěžších situacích se dá najít nová cesta a dosáhnout nečekaných úspěchů. Její argumenty jsou podpořeny vědeckými poznatky a praktickými zkušenostmi, což zvyšuje jejich přesvědčivost a relevanci.
