90 %, které nikdo nevidí, tvoří 10 %, které si každý pamatuje
📊 Souhrn
Mohsin Khan ve své přednášce zdůrazňuje, že klíčem k úspěchu, ať už ve sportu nebo v životě, není jen talent a dovednosti, ale především tvrdá práce, disciplína a neustálé zlepšování, které se odehrává mimo světla reflektorů. Zaměřuje se na koncept “90 %” neviditelné práce, která zahrnuje trénink, učení se z chyb a rozvoj správného myšlení, a jak tato práce nakonec vede k “10 %” viditelného úspěchu, který si každý pamatuje. Khan se opírá o osobní zkušenosti z fotbalu, aby ilustroval, jak pochopení strategie, pozorování hry a týmové spolupráce, společně s neúnavným tréninkem, nakonec vedou k lepším výsledkům a pocitu uspokojení.
Autor dále zdůrazňuje význam učení se z chyb a schopnosti se z nich poučit. Mluví o tom, jak důležité je všímat si detailů, předvídat pohyby soupeřů a spoluhráčů, a jak se neustále snažit zlepšovat i ty nejmenší aspekty hry. Klíčem k úspěchu je podle Khana kombinace tvrdé práce, strategického myšlení a pozitivního myšlení, které dohromady umožňují dosáhnout výjimečných výsledků. Důležitý je také mindset a neustálá práce na sobě, i když se zdá, že nás nikdo nevidí.
📝 Přepis
Byla sobota odpoledne v Burnaby Lake Sports Complex. Hráli jsme proti Vancouver United. Rychlý, agresivní a organizovaný tým. Ten typ týmu, který ti nedá ani vteřinu na oddych. Náš tým, Al Primos, makal celou sezónu. Nebylo to finále ani play-off, jen běžný ligový zápas. Ale pro nás to mělo význam. Cítil jsem tu nervózní energii, která narůstala během rozcvičky. Ale v momentě, kdy jsem vstoupil na hřiště, všechno se rozplynulo. Jakmile zazní píšťalka, není prostor pro váhání. Jen věř všemu, na co jsi trénoval.
V druhé půli jsme prohrávali 2:1. Byl jsem na levém křídle, snažil jsem se udržet otevřený prostor, sledoval jsem obránce, čekal jsem na svou chvíli. Pak náš obránce zachytil míč, posunul ho do strany a poslal mi ho po lajně. Dribloval jsem dopředu, lehkými doteky pravou nohou, abych ho udržel blízko. Obránce se blížil. Přenesl jsem váhu jen tak, abych zakřivil míč vnější stranou nohy. La Travella. Zakroužil kolem obránce, jako by měl vlastní GPS.
Náš útočník na to sprintoval, nemusel zpomalit. Setkal se s míčem těsně před pokutovým územím a vystřelil nízko a rychle k dolnímu rohu. Míč letěl rychle, ale pro mě to bylo jako zpomalený záběr. Srdce mi bušilo. Tlukot, tlukot, tlukot, když jsem se na to díval. Gólman se natahoval, ale bylo to čisté. Míč vklouzl do branky. Náš útočník vyrazil k lavičce, s roztaženýma rukama, oslavoval, jako by právě vyhrál ligu. Lavička vybuchla. Lidé podél hřiště. I náš trenér se usmál. A pokud znáte našeho trenéra, to je vzácné. Stál jsem tam chvíli, jen jsem to vstřebával.
Důležitost asistence
Cítil jsem se dobře, ale ne proto, že jsem skóroval. Protože jsem pomohl vytvořit tu situaci. I když to mohlo vypadat jako šťastný moment, věděl jsem, že to tak není. Ta Travella se nestala jen tak. Vydělal jsem si ji. Přišla z hodin tréninku, z toho, že vím, jak na sprint, ze sledování obránců a z toho, že jsem to zkazil desítkykrát, než jsem to konečně udělal správně. Ta přihrávka. To je část těch 10 %. Těch malých částí hry, kterých si lidé skutečně všimnou. Góly, asistence, opakované záběry, věci, které se dostanou do sestřihu nejlepších momentů. Ale důvod, proč se to stalo, pochází z těch zbývajících 90 %. Z části, o které nikdo nemluví. Z části, kterou nevidíme. Z části, která se nikdy nestane virální, ale která mění všechno. Těch 90 % je to, kde se zápasy skutečně vyhrávají.
Počátky a změna myšlení
Ale ne vždy jsem to tak viděl. Začal jsem hrát fotbal v první třídě. Můj táta mi dal míč a vzal mě do Scotiabahnu v Burnaby. V tom věku jsem nepřemýšlel o strategii. Jen jsem chtěl běhat rychle, dávat góly a slyšet, jak mi táta fandí z postranní čáry. Tak to všechno začalo. Jednoduše a zábavně. V páté třídě jsem hrál v divizi 3. Měli jsme devět hráčů na hřišti o poloviční velikosti. Všichni honili míč, jako by to byl poslední kousek pizzy. Nikdo nedržel svou pozici. Byl to kontrolovaný chaos. V některých zápasech jsem se dotkl míče 40, možná 50krát. A myslel jsem si, že čím víc se dotýkám míče, tím lépe musím hrát. Zvykl jsem si myslet, že být všude znamená, že konečně dělám něco správně.
Ale v sedmé třídě se všechno změnilo. Přešel jsem do jiného klubu, začal jsem trénovat vážněji a vstoupil jsem do Westfan Soccer Academy. A poprvé jsem se naučil, že fotbal není jen o tom, jak se pohybuješ. Je to o tom, jak přemýšlíš.
Studium profesionálních hráčů
Tehdy jsem také začal studovat profesionální hráče. Sledoval jsem Neymara, jak tancuje kolem obránců. Ne jen s rychlostí, ale s kreativitou. Studoval jsem Mohameda Salaha. Hraje na mé pozici, levé křídlo. Je rychlý, precizní, fyzický, vždy na správném místě ve správný čas. A Joshuu Kimmicha. Není okázalý, ale ostrý. Vůdce, který se stará o to, aby celý tým hrál lépe. Čím víc se dívám, tím víc si uvědomuji, že nejlepší hráči nedělají všechno. Pohybují se s cílem. Vědí, kdy se ukázat a kdy čekat.
V akademii jsme také trénovali tímto způsobem. Strategie postavení, pohyb bez míče. Měli jsme dokonce i hodiny v učebně o myšlení. Tehdy se hra pro mě opravdu začala měnit. Vždycky mě přitahovaly citáty. Někdy před zápasy najdu citát, který odpovídá tomu, jak se cítím. Jeden, který mi utkvěl v paměti, je tento:
“Jednoho dne zazní píšťalka naposledy a budeš si přát, abys dal víc do těch her, které jsi nechal proklouznout mezi prsty.”
To mě zasáhlo. Protože úsilí nezačíná až se zápasem. A to ne jen ve fotbale, ve škole, v životě, v čemkoli, na čem záleží. Nemáš vždy druhou šanci ukázat, kdo opravdu jsi.
Změna vnímání hry
Začal jsem méně přemýšlet o tom, jak často se dotýkám míče, a víc o tom, co dělám bez něj. Všiml jsem si prostoru. Ne jen tam, kde lidé jsou, ale tam, kam se chystají. Všiml jsem si svých spoluhráčů, kteří rádi přihrávají do nohy, kteří chtějí míč na nohu, kteří vzkvétají, když jsou pověřeni něčím těžkým. Všiml jsem si malých okének, vteřinové mezery v zadní linii, záložníka, dva se trochu vzdálili. Tehdy pro mě fotbal přestal být o dalším velkém tahu a začal být o malých rozhodnutích, které k němu vedou.
To je ten posun. Změní tě z hráče, který honí hru, na hráče, který ji formuje. Někdy to bylo jako šachy, nepohyboval jsem figurkou, ale přemýšlel jsem pět tahů dopředu. Stejně jako ve fotbale. Pokud přihraji obránci, už jsem si představoval, co se stane dál. Kam míč půjde, kdo ho dostane a jak to otevře prostor. Toto myšlení mi pomohlo prospívat, když jsem se přesunul do divize 2. Tempo bylo rychlejší, hřiště větší a tlak mnohem vyšší. Ale už jsem nehonil. Přemýšlel jsem, předvídal jsem, budoval jsem hry. Brzy mi spoluhráči začali věřit mé přihrávky. A upřímně řečeno, to bylo ještě lepší než skórovat.
Chyby a neustálé zlepšování
Ale ne každý moment vypadá jako pokrok ve stejné hře. Jo, v té s tou travellou. Křičel jsem na spoluhráče za to, že zkazil velmi jednoduchou přihrávku. O dvě minuty později jsem sám zakopl o míč před celou lavičkou. Smích byl okamžitý a upřímně zasloužený. Ale zvedl jsem se, oklepal jsem se a pokračoval jsem v hraní. Protože těch 90 % není jen trénink. Je to učení, selhávání a zlepšování. Je to schopnost vstát, zasmát se sám sobě a jít dál.
Je tu citát, který si často připomínám:
“Práce, kterou děláš, když se nikdo nedívá, se stane silou, na kterou se spoléháš, když se dívají všichni.”
A ať už do toho vložíš úsilí do čehokoli, ať už je to sport, škola, hudba, debata, cokoli. Jen věz, že ta tichá práce nikdy není zbytečná. Protože jednoho dne to všechno, každý trénink, každé studium, každá noční snaha, povede k momentu, který s tebou zůstane navždy. A až to přijde, budeš se moci ohlédnout a říct si: “Vydělal jsem si to.” Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Mohsina Khana se zaměřuje na důležitost tvrdé práce a přípravy, které se odehrávají mimo světla reflektorů. Tato myšlenka je v souladu s konceptem “10 000 hodinové pravidlo”, popularizovaným Malcolmem Gladwellem v jeho knize Outliers. Gladwell tvrdí, že k dosažení mistrovství v jakékoliv oblasti je potřeba alespoň 10 000 hodin cílené praxe. Ačkoliv je toto pravidlo kritizováno pro svou zjednodušující povahu, zdůrazňuje význam dlouhodobého úsilí a tréninku.
Khanův důraz na mentální aspekty hry, jako je strategické myšlení, předvídání a učení se z chyb, je také podpořen výzkumem v oblasti sportovní psychologie. Studie ukazují, že mentální trénink a rozvoj kognitivních dovedností mohou významně zlepšit výkon sportovců. Například, výzkum publikovaný v Journal of Applied Sport Psychology zjistil, že vizualizace a mentální simulace mohou pomoci sportovcům zlepšit techniku a zvýšit sebedůvěru.
Khanův postřeh, že “práce, kterou děláš, když se nikdo nedívá, se stane silou, na kterou se spoléháš, když se dívají všichni,” rezonuje s konceptem vnitřní motivace. Vnitřní motivace, definovaná jako motivace k činnosti pro samotnou radost a uspokojení z ní, je považována za klíčový faktor pro dlouhodobý úspěch a vytrvalost. Studie ukazují, že lidé s vyšší vnitřní motivací jsou více angažovaní, vytrvalí a dosahují lepších výsledků.
Zdroje:
- Gladwell, M. (2008). Outliers: The Story of Success. Little, Brown and Company.
- Vealey, R. S. (1988). Mental skills training in sport. In T. S. Horn (Ed.), Advances in sport psychology (pp. 169-200). Human Kinetics.
- Deci, E. L., & Ryan, R. M. (2000). Self-determination theory and the facilitation of intrinsic motivation, social development, and well-being. American Psychologist, 55(1), 68-88.
