Výzva k odvaze
📊 Souhrn
Amna Omar ve své přednášce “Výzva k odvaze” sdílí osobní příběh své babičky a propojuje ho s konceptem mezigeneračního traumatu, které ovlivňuje ženy po staletí. Zdůrazňuje, jak společenské normy a očekávání utlačují ženy a brání jim v plném rozvoji jejich potenciálu. Autorka vyzývá posluchačky, aby se vymanily z tohoto cyklu a aktivně usilovaly o to, co skutečně chtějí, a ne o to, co se od nich očekává.
Omar poukazuje na sílu osobních příběhů a na to, jak mohou inspirovat k akci. Zdůrazňuje význam poznání vlastních tužeb a potřeb, aby nedošlo k tomu, že za nás rozhodnou ostatní. Nabádá k uvědomění si historických příkladů silných žen, které se vzepřely konvencím a změnily svět. Apeluje na posluchačky, aby si uvědomily svou vlastní hodnotu, potenciál a schopnost ovlivňovat osudy ostatních a aktivně tvořily svou budoucnost.
📝 Přepis
Začnu svůj proslov příběhem své babičky, mé babičky Bilkes. Ukážu vám její fotografii. Tady je. Pěkná, že? Narodila se do světa, který chtěl, aby zůstala neviditelná. Narodila se v době britské nadvlády. Její rodina byla Brity pronásledována a ve věku čtyř let ztratila matku. Než jí bylo sedm let, ztratila i otce. Neměla domov, žádné přístřeší a nikoho, kdo by se o ni postaral. Ujala se jí teta, která si sotva mohla dovolit ji živit a poskytnout jí přístřeší, ale neměla peníze na její školní docházku. To platilo pro její vlastní děti, samozřejmě, protože její děti měly přednost.
Bilkees tak dělala domácí práce a její bratranci a sestřenice četli knihy. Přes den dokončila domácí práce a večer chodila sedět poblíž svých bratranců a sestřenic a nasávala to, co četli a psali. Protože Vilkis chtěla být spisovatelkou. Chtěla dělat víc a chtěla to velmi, velmi moc.
První publikace
Ve věku 14 let dokázala Dilkees publikovat svou první povídku. Byla nejmladší muslimskou ženou, které se to podařilo. Odtud pak napsala mnoho románů, zabývala se mnoha sociálními problémy a pracovala pro posílení postavení žen. A tady jsem já, o 125 let později. Nemůžu se rozhodnout, co chci jíst. Já nevím. Když jdu do restaurace a podívám se na menu, nevím, co chci jíst.
A když jedeme na rodinnou dovolenou, prostě nevím. Pokud se na to podíváte takto, tak jsem přizpůsobivá. Jsem flexibilní, jsem úspěšná, ale stále se nemůžu rozhodnout, co chci dělat, a jaký je důvod? Jsou to roky podmiňování, a to je známé jako generační trauma.
Generační trauma
Generační trauma je neviditelná tíha, kterou my ženy a vy mladé ženy nesete na svých bedrech. Předávaly ji po staletí ženy, kterým nebylo dovoleno si vybrat. A toto generační trauma ovlivňuje naše reakce a naše chování. Nemění to naši DNA, ale rozhodně to ovlivňuje, jak reagujeme a jak se chováme. Nevšimly jste si, jak moc se omlouváme. My, a zejména mladé ženy, vždycky řekneme: “Je mi to moc líto. Můžu vstoupit? Je mi to moc líto. Můžu si vzít dvě minuty vašeho času? Je mi to moc líto.” Vždycky se budeme krčit v zasedacích místnostech, ve třídách, v kancelářích i v našich domovech.
A proč to tak je? Protože po staletí se ženám, zejména těm mladým, říkalo, aby byly nenápadné. Aby byly tiché, aby byly příjemné. Ale historie taková nebyla. Byly ženy, které bojovaly za to, co chtěly a po čem toužily. Nevzaly si osud, který určili jiní lidé.
Vezměte si například Raní z Džhánsí. Bylo jí pouhých 25 let, když ovdověla. A musela chránit své království pro mladého syna. Takže s mečem v jedné ruce a malým synem v druhé bojovala proti britskému impériu.
Vezměme si například Malalu Júsufzai, naši dceru z této země. Byla postřelena do obličeje, ale nevzdala se svého práva na vzdělání. A postavila se za miliony dívek, které toto právo chtěly. A změnila běh dějin.
Hannah Schnell v 18. století se z nějakého důvodu chtěla nechat zapsat do britské námořní pěchoty a chtěla bojovat po boku britských vojáků. Takže se převlékla za Jamese Craye a bojovala v mnoha bitvách. Nějakým způsobem si toho její spolubojovníci nevšimli. Buď byla ve svém převleku velmi dobrá, nebo byli muži v té době velmi nevšímaví. To nechám na vás.
Příklady silných žen
Nyní si promluvme o Asmě Džahángírové. Asma Džahángírová, která zasedala v sálech Ganet College. Je naší absolventkou a jsme velmi hrdí na ni a na to, co dělala. V 17 letech se postavila za práva žen. Nečekala, až jí někdo řekne, co má dělat. Prostě vyrostla a objevila se. Bojovala nejen za práva žen, ale i za lidská práva. A hodně jí dlužíme.
Tyto příběhy s námi nikdy nebyly sdíleny ani zdůrazňovány, protože nám byl vyprávěn příběh, že ženy, a vám mladým ženám muselo být řečeno, že musí být dobrými hospodyněmi. Musí být hospodyněmi. A co to znamená? Že mají specifickou roli.
Moje kamarádka, se kterou jsem včera mluvila, mi říkala, že když byla mladá, chodila se svou matkou do knihkupectví na Marl Road. Nevím, možná jste je viděli. Měli v té době ruské knihy, v 70. letech. A v těch knihách bývaly obrázky žen oblečených jako pilotky, jako řidičky sanitek, jako dělnice, jako farmářky. A moje kamarádka byla velmi ohromena, protože obrázek, který měla ona, byl velmi odlišný obrázek žen. Takže mám pocit, že je třeba změnit narativy. Příběhy, které vyprávíme, je třeba změnit. Musíme se vymanit z minulosti. Musíme příběhy nyní přepsat.
Návrat k původu inspirace
Dovolte mi vrátit se k jiné Bilkise, ne k Bilkise, k mé babičce. Ale Bilkis Edhi, jak všichni víte, byla manželkou Abdula Sadata Eidhiho. Pomohla vybudovat největší humanitární síť na světě. Byla jeho manželkou, jeho oporou a jeho páteří. A přesto, když mluvíme o Nadaci Edhi, jaké jméno vám přijde na mysl? Jde o Abdula Satara Idhiho. Takže zase potřebujeme vybudovat tento narativ.
Opět se podívám na vědu a věda a příroda nám vyprávějí úplně jiný příběh. Podívejte se na stromy kolem vás na vysoké škole. Každý strom zasazený do stejné půdy, který dostává stejné sluneční světlo, roste jinak. Má sledovat svůj osud. Má vzor a touhu růst tak, jak chce. Některé budou kratší, některé menší. Některé budou dávat květiny a některé budou dávat ovoce. Nemůžeme chtít po stromu, který dává květiny, aby dával ovoce. To není to, co jim příroda určila. Takže každý z vás se musí podívat do sebe. Čím chcete být?
Neuroplasticita mozku
A tady je ta dobrá věc. Věda nás také učí o neuroplasticitě. A co to je? Neuroplasticita je to, že se mozek dokáže přepojit. Můžeme přepsat příběhy. Můžeme se změnit.
Nyní se vraťme k mé babičce Bilkis. Opět, Bilkis neměla rodiče. Neměla žádné formální vzdělání. Vyrůstala ve světě, který ji nechtěl. Nechtěli ji. A přesto se jí to podařilo. Dnes, když se podívám na svou vlastní dceru, a to platí pro vás všechny, že jste nositelky velmi cenné DNA. Nese v sobě sílu, nese v sobě odolnost a schopnost chtít. Nese te dědictví vzdoru vymazání. A ženy musí vědět, co chtějí.
A teď vám položím jednu otázku, kterou si mnoho žen neklade. Co je to, co opravdu chcete? Co je to, co vám opravdu rozsvítí srdce zevnitř? Co je to, co vás inspiruje? A mám pocit, že pokud si na tuto otázku neodpovíte samy, odpoví vám na ni někdo jiný. Představte si svět, ve kterém každá z vás mladých žen, i těch, které tu sedí, ví, co chce. Protože jedna žena může změnit osud ostatních. A představte si, kdyby miliony žen věděly, co chtějí.
Takže se vás naposledy ptám, co chcete? Ne to, co se od vás očekává, ne to, co je snadné, ale to, co vás opravdu rozsvítí zevnitř. Takže teď jděte být víc, chtějte víc a vezměte si, co je vaše. Děkuji vám mnohokrát.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Amny Omar na TEDxKinnaird je silná a inspirativní výzva k akci pro ženy. Autorka kombinuje osobní příběhy s konceptem mezigeneračního traumatu a historickými příklady silných žen, aby motivovala posluchačky k překonání společenských očekávání a hledání vlastní cesty.
Koncept mezigeneračního traumatu je v psychologii uznáván, i když je stále předmětem výzkumu. Studie ukazují, že trauma může ovlivnit nejen osobu, která ho zažila, ale i její potomky. Například studie publikovaná v “JAMA Psychiatry” zjistila, že děti přeživších holokaustu mají vyšší riziko úzkosti a deprese (Yehuda et al., 2016). Tento koncept podporuje tvrzení Amny Omar o tom, že historické utlačování žen může mít trvalý dopad na současné generace.
Příklady silných žen, které Amna Omar uvádí, jako Raní z Džhánsí a Malala Júsufzai, jsou inspirativní a ukazují, že ženy mohou překonat překážky a dosáhnout významných změn. Ačkoli přednáška nepředstavuje konkrétní vědecké důkazy, kombinuje osobní zkušenosti s uznávanými psychologickými koncepty a historickými fakty, čímž vytváří působivý a motivující projev.
Zdroje:
- Yehuda, R., Bierer, L. M., গবেষণা, I., Schmeidler, J., উদ্ধার, সি., ট্রমা, ভে., & গোল্ডফার্ব, আর. (2016). Transgenerational Effects of Posttraumatic Stress Disorder in Holocaust Survivors. JAMA psychiatry, 73(8), 824–832.
